Druhá úvaha na téma "Rouška"

Kdybych si na silvestra řekl, že ani ne za dva měsíce budu doma a nebudu chodit do školy, asi bych se sám sobě vysmál. Bohužel je to tak, je karanténa a nikdo neví, kdy skončí.

    Už jenom ta nuda, člověk by se zbláznil. Lidé si musí hledat zájmy a koníčky, které se dají provádět i doma, nebo na zahradě, pokud ji tedy máme. Každý se svým časem naloží jinak. Někdo se například učí, uklízí, cvičí, hraje hry, nebo také proleží celou karanténu u televize. Na druhou stranu nemusíme být nutně celou dobu zavření doma a téměř vůbec nic nedělat. Můžeme se třeba jít projet na kole, nebo vyvětrat hlavu na ryby. Jak říkám, je to jen na člověku, jak se svým volným časem naloží.

    Dále tady máme zákazy a omezení. Během karantény musíme dodržovat určitá pravidla. Tak například na veřejnosti musíme nosit roušku, umývat si ruce, dodržovat pravidelný odstup. Těch nařízení je prostě moc. Také jsou zavřená fitka, kina, divadla, kadeřnictví, ba i některé obchody. Ale můžeme být rádi, že taková omezení máme, protože díky nim se naše země drží na spodní hranici v počtu nakažených. Podívejte se třeba na takovou Ameriku. Je potřeba něco dodávat?

      Jak jsem říkal, jedna z nejdůležitějších věcí v karanténě je nošení roušky. Jenom díky ní jsme podle mě snížili počet nakažených přímo o tisíce. Sice se v ní špatně dýchá, je často nepohodlná a někdy bychom ji prostě sundali a zahodili, avšak musíme si uvědomit, že nenosíme soušku jen kvůli sobě, ale hlavně kvůli ostatním.

     Vše by se dalo shrnout do jedné prosté věty: „Moje rouška chrání mě, tvoje rouška chrání tebe.“

Daniel Skoček, 8. třída