Terezín - očima žákyň 9. ročníku

Dne 9. a 10. ledna 2017 jsme navštívili památník Terezín. Prošli jsme ghetto a Malou pevnost, kde nám paní lektorka povykládala všechny velmi škaredé a odpudivé příběhy, které se děly, když nastala II. světová válka. Při každé větě, každém sluvků nám naskočila husí kůže po celém těle. Za mě jde velký obdiv pamětníkům, kteří to vše přežili a museli se smířit s tím, co se jim stalo. Příběh pamětnice paní Doris Grozdanovičové byl velmi emocionální. Žila v ghettu 4 roky. Když byla transportovaná do "židovského města, bylo jí 15 let jako nám. Nikdy si neumím představit, že přijde k nám domů nějaký voják a řekne, že se máme sbalit a za několik dní někam, kam nevím, pojedeme. Hrůza! I když je této dámě 90 let, bylo vidět, že je plná síly a velmi kladně nabité energie. Místo, které jsme viděli, bych si nikdy takhle nepředstavila. Velmi nepříjemně mi bylo, když jsme vešli do původního krematoria a zjišťovali jsme, co se tam konalo. Nikdy bych si neuměla představit, ani si pořádně představit neumím, kdybych musela být v jejich kůži a spalovat zemřelé. V Malé pevnosti mi byly nepříjemné věznice a samotky, kde jsem cítila ten nepopsatelný pocit, který bych nikdy nepocítila, kdybych nenavštívila toto město Terezín. Když se zamyslím a představím si Židy, jak tam museli být a byli úplně bez nadějí. Je to hrozná až neuvěřitelná představa. 155 000 Židů a přežilo jenom 3 600. Toto místo bylo a pořád je velmi smutné. I když to je tři dny po návratu domů, mám své myšlenky úplně někde jinde. Smutek a soucit nad tímto městem mi zůstanou navždy v paměti, protože tenhle zážitek se nikdy nevytratí. Napsala: Leona Zemčíková

...Když jsme procházeli městem, neviděli jsme skoro žádné lidi, přitom má Terezín 2 000 obyvatel. Měla jsem pocit, jako bychom procházeli mrtvým městem. Vůbec si nedovedu představit, v jakých podmínkách museli žít Židé, kdy na malém prostoru žilo společně 100 lidí. V případě, že je přišli navštívit další členové rodiny, nesměli opustit místnost. A jen minimální soukromí jim zajišťovalo pouze prostěradlo spuštěné z horní palandy. Žili v neustálém pocitu špíny a strachu z nemocí. Jejich život byl naplněn nekončícími obavami o životy jejich blízkých i své vlastní, nikdy nevěděli, kdy budou transportováni, rodiny rozděleny nebo někdo z nich zabit. ..... Tenhle výlet mi otevřel oči. Dřív jsem si neuvědomovala, jaké máme štěstí, že jsme to nemuseli prožít. Máme dostatek jídla a nemusíme se prát o kousek kůrky. Nevážila jsem si některých věcí ani lidí, ale teď je to jinak. Když jsem uviděla všechna jména na stěně a to jen chlapců zemřelých v Terezíně, uvědomila jsem si, že bychom si měli vážit toho, co máme a hlavně života, protože nikdy nevíme, co se může stát, jestli se nebude historie opakovat, což doufám, že už nikdy.  Napsala: Klára Bezděková

...Začali jsme na Magdeburských kasárnách, konkrétně prohlídkou ženské ubikace. Informace o těžkých podmínkách, hmyzu, nedostatku soukromí atd. byly dechberoucí. V každé situaci jsem si představila sama sebe, abych se do ní lépe vžila. ... Venku byla hrozná zima, byla jsem celá promrzlá, ale ve srovnání s tím, co si v Terezíně prožili vězni za II. sv. války, jsem si nemohla, nebo spíš nedokázala moc stěžovat. ... Rozhovor s paní Doris Grozdanovičovou. Pamětnice, na kterou nejspíše nikdy nezapomenu. Ihned když přišla do místnosti jsem cítila pozitivní energii. Paní se usmívala od ucha k uchu, vtipkovala. Když vyprávěla svůj příběh, často jsem měla v očích slzy, bylo to hodně upřímné a citlivé. Nedokážu sï představit sama sebe v roli paní Doris. Zda bych taky dokázala být tak silná, mluvit o svých zlých zážitcích a být takhle pozitivní. Má u mě obrovský respekt a jsem za celou tuhle výpravu vděčná a jsem ráda, že jsem se toho o tomto tématu dozvěděla zase o něco víc. Napsala: Jitka Malíšková